Mnohokrát za poslední roky jsem si pokládal otázku, co že se vlastně s tím světem děje? To podivné kroucení našeho světa začalo už dávno před Covidem a v podstatě i bez něj by se pravděpodobně musel svět někam pohnout.
Teď s ohledem na posledních 5 let a po projetí svých příspěvků na FB či do jiných veřejných i soukromých diskusí jsem celý vývoj posledních let vnitřně nazval „degradací touhy“.
Co se tedy vlastně stalo? Od začátku mého života jsem byl jako Husákovo dítě konfrontován s upřímnou nenávistí k těm, kteří nám vládli, a kteří generaci mých rodičů připravili o jejich touhy v životě něco dokázat. Šedesátá léta dala lidem naději, že jejich život může někam směřovat, a že jejich sny lze proměnit ve skutečnost. Tanky východní koalice tyhle touhy zničily a donutili lidi přenést frustraci z jejich nenaplnění na jejich děti, tedy nás.
Tento princi se určitě odehrával v roce 1918 a nenaplněním odkazu vzniku republiky v roce 1938. Pak nás podobný osud naplněný nadějí potkal v roce 1948 a pak ten nešťastný rok 1968 (ten už se nás bytostně dotýkal, ač jsme ještě nebyli narození).
V roce 1989 jsem já a se mnou skoro všichni lidé v Československu doufali v naplnění našich tužeb po to, co jsme neměli. Toužili jsme po všech věcech, kterých se nám nedostávalo a na prvním místě stála svoboda a možnost poznávat svět. Tímto se na nás přeneslo to, co naši rodiče nemohli. Mnozí z nich už se realizací svých plánů a tužeb nedožili, anebo jim už zdraví či pokročilý věk nedovolili své touhy naplnit. Nicméně myslím, že naše rodiče zcela uspokojovalo naplnění jejich tužeb skrze jejich děti. My jsme se stali naplněním jejich životů a z našeho vyprávění a z našich zážitků se zprostředkovaně stalo vyvrcholením jejich života.
Zažili jsme neuvěřitelnou dobu plnou plnění našich snů. Vystoupili jsme ze stínu totality přímo do slunečních paprsků, které nám umožňovaly všechno, co jsme chtěli. Začali jsme podnikat, cestovat, komentovat vše kolem, zakládat, stavět, obnovovat. Naše země vzkvétala a měnila se před očima. Toužili jsme ukázat světu, že jsme docela dobří a rozhodně jsme schopni se o sebe postarat a rozvíjet se. To trvalo dvacet, dvacet pět let. Byli jsme opravdu šťastni a jako národ i občané hrdí na to, co jsme dokázali.
A teď je tady DNES. Naše generace si všechno splnila a zbylo jen pár věcí, které bychom ještě potřebovali ke svému životu. Naše děti žijí v blahobytu, ve svobodě, v dostatku a nic je nenutí se o něco zasloužit. Měli jsme je v pozdějším věku, takže jsme je vychovávali zodpovědně a v dostatku materiálních potřeb. Dostaly školy, teoretické vzdělání a jakýsi nevyřčený slib, že už nebudou muset pracovat tolik jako my. Všechny jejich touhy jsme splnili ještě před tím, než je stačily vyslovit. Řekli jsme našim dětem, že nemusí po ničem toužit a stačí jen říct. Mají vše a nic jim neupíráme.
Jenže tuhle lidskou vlastnost nejde jenom tak překonat, a tak se stalo, že naše děti začali toužit po něčem tak velkém jako je změna fungování světa. Degradovali jsme jejich malé touhy na touhu velkou, kterou už splnit nedokážeme a vlastně ani nechceme. Ten svět je ještě pořád náš a točí se podle toho, jak chceme my.
Tady přichází ten ohromný rozkol, který nás čeká. Naše děti prostě nechtějí ty výsledky našich tužeb, kdy jsme obětovali planetu výrobě, dostatku, cestování. Chtějí uspokojit svoji touhu po planetě, která nebude zdevastována touhou po blahobytu, ale udržována touhou po přežití. Našim dětem teče do bot a my si myslíme, že jsme jim už všechno dali. Myslíme si, že jejich touhy jsme splnili my a už není cokoliv dalšího potřeba. Degradovali jsme jejich touhy na naši schopnost vydrancovat svět v zájmu blahobytu našich dětí a samozřejmě i toho našeho. Vzbudili jsme spícího obra změny a asi už to nelze zastavit.
Naše děti chtějí převzít odpovědnost, protože všechno mají a nenechali jsme jim žádné místo pro tvorbu jejich všedních dní. Co chceš to dostaneš. Jenže člověk vždycky nejvíc touží po tom, co nemá a nemůže dostat.
Naše děti chtějí spolurozhodovat a následně rozhodovat o tom, co bude jejich budoucností. Tak jako jsme my zvonili na náměstí klíči, a ještě jsme moc netušili, co to vlastně znamená, tak naše děti chtějí zvonit na poplach krize planety a samy ještě netuší, co to vlastně znamená pro naši společnost a pro jejich budoucnost. Naše děti zvoní klíči a my jim moc nevěnujeme pozornost, protože si myslíme, že jim nic nechybí. Na rozdíl od našich rodičů, kteří moc dobře věděli, že nám toho chybělo velmi mnoho jsme my trochu zaslepení svým vlastním výkonem v dějinách a jeho nepopiratelným úspěchem.
Asi všichni pochopili, že nemluvím o dětech, kterým je dnes méně než dvanáct let, ale právě o těch mezi 12-ti až 30-ti lety. Podle mě jsou nenaplnění v touhách, které jsme jim vzali jejich naplněním. Chtějí po něčem toužit a mluvit do toho, co se bude s naším světem dít. Do tohoto jejich chtění jim přinášíme Covid, inflaci, ekonomickou krizi a informaci, že si budou muset utáhnout opasky. Mnoho věcí, které považovaly za normální se stane výjimečnými nebo úplně zmizí. Jejich svět se změní k horšímu a nikdo si nebude uvědomovat, že je to kvůli tomu, že jsme jim ho udělali tak dobrý.
Degradace touhy nás doběhla. Budeme krotit touhy větší, významnější a dalekosáhlejší, než jsme si vůbec dokázali představit.
Změna světa oddělením generací nebo jejich spoluprací je neodvrtaná. Můžeme se tím trápit, odmítat to nebo proti tomu bojovat. Vyhrát nejde, ale jde mladým pomoci a dát jim naději, že v nás mají podporu. Nedopusťme kvůli naplnění našich tužeb nenaplnění tužeb někoho jiného. Oni budou žít ve svém světě a my už jen v tom jejich. To se děje i dnes. Naši rodiče žijí v našem světě a v posledních letech jsou z toho čím dál více zmatení a nedokážou jej pochopit. Teď je řada na nás vše pochopit a zajistit přechod na nové pořádky formou postupného předání zkušeností a vyslyšení nutností mladé generace.
Považuji se za relativně mladého, konzervativního a aktivního člověka. Vím, že je plno věcí, které fungují a ty bych nechtěl rušit, ale také vím, že v současném světě hrozně moc věcí nefunguje a my na nich slepě lpíme a z nějakého důvodu je neřešíme. Snažíme se ze všech sil, aby to všechno spadlo na ústa.
Mám za to, že svěží pohled mladých by mnoho věcí dokázalo změnit. A dělají to pro sebe, tak bychom jim měli trochu věřit.
A ještě jedna věc. Mimo války nebo rozpadu společnosti, které si nepřeji už to vládnutí o moc hůře než dnes dělat nejde, takže vlastně ti mladí ani nemají moc co zkazit.
Vnitřně jsem se rozhodl mladým věřit a poslouchat, co si myslí. Oni si to totiž za ten uštědřený blahobyt, kterým jsme jim zničili jejich touhy, zaslouží.