KDO JE KDO?

V posledních dnech marně přemýšlím, kde jsou hranice. Nemyslím hranice států, ale především hranice schopností politiků a našeho politického zřízení.
Útokem na Ukrajinu se politici stali stíny svých proklamací a politické organizace typu NATO a EU jenom paběrkují na stínu svého účelu.
Neschopnost se vymezit, učinit aktivní kroky a rozhodnout se, o co opřít budoucnost fungování a důvěryhodnosti se zcela vymykají základním principům, na kterých jsme vybudovali naši společnost.
Napadením Ukrajiny Ruskem jsme nepřišli o ideály existenční, protože ty byly nahlodávány už dlouho, ale především o ideály schopností našich politiků.
Představa politiků, že z jakéhokoliv problému se lze „prokecat“ zcela zničila možnost disponovat důvěrou lidí, tedy voličů.
Kdo je dnes schopen nejenom něco slíbit, ale i něco udělat?
EU se potácí ve vnitřním zhodnocování výhod a nevýhod jednotlivých jejich členů, což znemožňuje dělat to, co je správné a co jsme dlouhé roky deklarovali a bylo to základem důvěry v tento projekt.
Ukazuje se, že výhody jednotlivých zemí EU jsou ekonomickou realitou, která vede k leptání morálky, svědomí a soudržnosti. Některé státy EU se bojí, byť jen pomyslet na to, že by měly vyměnit morálku za ekonomickou prosperitu, která stejně nakonec padne za oběť patolízalství a strachu.
Jako občan se děsím všeho, co jsme jako NATO a EU podnikli, když agresor zaútočil na Ukrajinu.
Soustátí 3x lidnatější a několikanásobně ekonomicky silnější, než agresor se pro teplo před rodinným krbem rozhodlo pro potlačení všeho na čem bylo postaveno.
Rusko nenapadlo jenom Ukrajinu, ale napadlo jistoty našeho světa a z našich schopností udělalo cár papíru nehodný naplnění. Vše, co jsme deklarovali, cvičili, co bylo základem nefyzické části našich životů bylo pošlapáno a my jen potichu trpíme a ustupujeme do zapomnění.
Náš postoj k napadení Ukrajiny je koncem cesty, která si říká EU a možná i NATO. Ne proto, že by tyto organizace nemohly dále existovat, ale proto, že už nemají existovat proč. Zjistili jsme, že napadení Ukrajiny rozjezdilo vše, co nás slepovalo na padrť a už není čím to slepit. Neexistuje důvěra v jednotný postup a v jeho prosazení. Zbylo jen pár vzpomínek na megalomanské plány typu Green Deal a touhy přesvědčit lidi o jejich možnostech naplnění.
Jenže každé politické plány jsou nutně vystaveny na základech morálních hodnot a důvěryhodnosti v očích občanů. O to jsme přišli. O důvěru ve schopnosti dělat věci dobře a nikoliv výhodně.
Státy EU se staly obětí populistické politiky ve všech zemích našeho společenství, kdy politici byli zvyklí rozdávat z cizího a předhazovat lidem, že není těžké, aby létali pečení holubi sami do huby.
Teď by měli politici učinit rozhodnutí o utrpení, těžkostech, odříkaní, dřině, potu, krvi a slzách a najednou zjišťujeme, že takové politiky nemáme. A stejně jako v našich společenských životech i v politice najednou zjišťujeme, že nemáme politiky, kteří vědí, jaké mají pohlaví a jaká je jejich role v dějinách. Bezpohlavní politika korunovaná bezpohlavním postojem a souborem opatření.
Kam jsme ve volbách lidí, co nás zastupují došli? Na konec cesty.
Česká republika, Slovensko a Polsko by měli vzít rozum do hrsti a vymanit se z područí připosranosti velikánů EU. Měli bychom vojensky vstoupit na Ukrajinu a bránit územní celistvost našeho souseda, který byl napaden Ruskem. Je jedno zda-li byl či nebyl členem NATO, EU či jiné akce neschopné organizace. Byl to nás soused a jeho občané pro nás mnohé udělali. Vděčíme jim za to, že se máme dobře a měli bychom umět splácet dluhy i za cenu vlastního nepohodlí.
Nejde o válku, protože ta už tu je, ale o morálku, schopnosti zastávat nějaké postoje, o naši důvěryhodnost v očích celého světa.
Dostáváme na zadek od Rusa, který naše státy (Českou republiku, Slovensko a Polsko) již jednou bezdůvodně napadl a okupoval. Nešlo o nic jiného než o porobení a udržení ruského pohledu na svět. Přemohli nás, zostudili a na dlouho ponížili. Odešli až když se sami vyčerpali svojí neschopností a nás dostali do pozice zničených zemí s vykradeným sebevědomím. Jestli nemáme opakovat svoje chyby a přijít o znovunabyté sebevědomí, tak nemůžeme jenom přihlížet. Nevyhlašujeme válku Rusku, protože ono ji vyhlásilo nám. Neútočíme na ruské území ani na způsob jeho politik, protože naším úkolem je chránit napadená území a naše ideály.
Je čas lít z písmenek kule a odpoutat se od států, které i v takto těžké době váhají s rozhodnutím kvůli ekonomickým výhodám.
Paralela s Mnichovem a obětování slabších silnějšími je více než příznačná. Pro Československo to znamenalo 40 let neschopnosti soutěžit s ostatními národy ve schopnostech vytvoření dobrého místa pro život. Teď máme před sebou rozhodnutí nedopustit, aby si jiná země prošla naší bolestnou zkušeností. Máme schopnosti a možnosti tomu zabránit. Věřím, že další se přidají a nedopustí devalvaci svých hodnot, když jiní za ně bojují.
Možná nemusíme ruskému psovi vyprášit kožich, ale rozhodně mu musíme ukázat, že držíme v ruce hůl a umíme s ní dobře zacházet. Rusko neunese odpor jiných států a stáhne ocas. Rusko není mocností ani ekonomickou, ani populační. Rusko má větší propagandu než schopnosti a my se bojíme o naše výhody.
Nebude to znít hezky, ale tohle není boj za Ukrajinu, ale především za udržitelnost budoucnosti EU, která snad chce ještě stále být jednou z mocností. Jak se jí stane, když ostatní mocnosti vidí naši slabost a lehkost s jakou se dáme vydírat. Kdo s námi bude smlouvat o spolupráci? Kdo nás bude brát jako sobě rovného? Kdo nás bude považovat za soupeře v konkurenceschopnosti? Malí a bezvýznamní a první liga si pojede jinou soutěž už bez nás. Postojem k Ukrajině prohráváme svoji poslední možnost hýbat dějinami našeho světa. Stáváme se provincií protlačované vůle Ruska a je jedno jak je Rusko zaostalé a nefunkční. Svoje schopnosti a dovednosti dříve či později upadnou a Rusko se stane etalonem naší budoucnosti.
Děkuji nechci.