V posledních měsících se, my podnikatelé, snažíme udržet ziskovost zakázek v patách s ohromnou inflací na straně vstupů. Nejde jenom o mediálně propírané stavební materiály, ale v podstatě o všechny polotovary, výrobky i služby, které jsou v životě firmy či živnosti potřeba.
Změna cen surovin a polotovarů se pomalu začíná přelévat do změn ceny samotných výrobků, které se budou dostávat na spotřebitelský trh.
Je zjevné, že se výrazné zvýšení všech cen dotkne většiny obyvatelstva a pro mnoho z nás se stane mnoho věcí nedostupnými. Lámeme si dnes hlavu nad tím, jak jsou drahé byty, pronájmy a auta, ale v příštích měsících zdraží i věci, které ve svých životech oželit nemůžeme.
V podstatě to znamená, že růst životní úrovně, kterou jsme zde vytvářeli na dluh nebo nad rámec zvyšování produktivity se začíná vracet do normálu a to, co si za vydělané peníze koupíme se začne blížit tomu kolik práce (produktu) vytvoříme.
Stali jsme se v minulých letech státem, kde platy táhl nahoru stát, který hluboko za sebou nechal průměrnou mzdu v průmyslu a obchodu. Jde o model, který se musel dříve nebo později neblaze projevit na naší ekonomice a inflačních tlacích v ní.
Totiž tento krok státu vedl v podstatě k nutnosti zdražit vše, co vyrábějí či spoluvyrábějí čeští zaměstnanci.
Když se k tomu přidal ještě Covid-19 a rozkolísané dodavatelsko-odběratelské řetězce, tak bylo jasné, že inflace ve zvýšené míře brzy dorazí.
Inflace není dnes problém jenom ČR, ale stává se z ní celosvětový problém, a to dokonce možná celosvětový problém č. 1. Je to důsledek velkého oživení po velkém půstu a rozkolísanost trhů ji přiživuje ještě více.
Celosvětový trh je dnes jako hladina rybníka, do kterého byl hozen kámen a jsou na něm velké vlny. Budou nás čekat cyklické návaly poptávek střídané s převisy nabídky a do uklidnění vln se budou ekonomiky států potácet ode zdi ke zdi a bojovat s přebytky likvidity a nedostatkem statků, za které by šla utratit.
Jako podnikatel dostávám každým dnem další a další informace o plánovaném zdražování v řádu desítek procent. Nejde o nějaké vybrané položky, ale o kobercové zdražení celého trhu v průmyslu, a služby nezůstávají pozadu.
Za tikající krizi na celosvětové úrovni a zdražování komodit pravděpodobně nikdo „od nás“ nemůže, ale za to, jak jsme na krizi a na její dopady připraveni už ano.
Promrhali jsme ohromné prostředky do spotřeby, a nikoliv do zajištění. Vyhazovali jsme peníze oknem místo toho, abychom zajistili robustní zdravotnictví a vybudovali průmysl s vyšší přidanou hodnotou.
Současná vláda nemůže za pandemii a je jasné, že jakákoliv vláda by velmi těžce s tímto problémem bojovala. Možná lépe, ale možná také hůře. Ale jsem přesvědčen, že jiné vlády by se snažily v době růstu a prosperity měnit naši zemi k lepšímu a chtěly by ji dostat z kategorie „montovny“ Evropy do kategorie „vývojového studia“ Evropy. Bohatnout musíme přinášením nových myšlenek, technologií a inovací, a ne mlácením kladiv do ohnutého plechu.
Tedy pandemie byla, je a bude pro každou vládu problém, ale ekonomický růst by měl každou vládu vybudit ke změnám směřujícím k modernizaci země a zvýšení její konkurenceschopnosti. Může se stát, že je vláda neschopná a nekompetentní, pak by ale měla v době blahobytu alespoň splácet dluhy. A to se naší současné vládě vůbec nepodařilo.
A té budoucí vládě zbude, bohužel, jenom smutný úděl zachránit co se dá a pomalu začít pracovat na běhu věcí, které nás mohou posunout k zemím s vysokou životní úrovní a vysoce vyvinutým průmyslem a službami.
Teď budeme za kamny čekat, co s námi udělají příští měsíce a roky a je jasné, že bez změny směru vládnutí nás nečeká nic dobrého.
V nadcházejících volbách budeme volit především naši ekonomickou budoucnost, která musí být postavena nad chtění současného blahobytu.