QUO VADIS EU?

Evropa stojí na rozcestí a v pravdě jde o dějinnou událost. Tedy především pro nás Evropany.
Ono si je totiž trochu problém přiznat, že naše těžkosti, strasti a překonávání překážek někoho zajímají. Současná generace politiků nás dovedla na práh dějinné nezajímavosti pro všechny velké hráče na trhu, kterému se říká svět.
Naše kulturní, technologická a technická vyspělost už přestala všechny zajímat a po vykradení našich nápadů a postupů se stáváme výspou vyspělého světa.
Většina takto postižených zemí či jejich společenství by se zamyslela a neodkladně by začala pracovat na svém návratu na výsluní. Ne tak Evropa či její konsolidovaná část říkající si EU.
V podstatě jsme se rozhodli rezignovat na jedinou hodnotu, kterou dokáží uznávat všechny země světa, a která vytváří respekt a touhu někoho následovat. Ztratili jsme konkurenceschopnost a touhu být první.
Naše úsilí, pracovitost, šikovnost a bystrý mozek jsme vyměnili za politickou touhu se humanitně prokecat k bezvýznamnosti.
Místo toho, abychom z EU udělali ekonomicky silnou organizaci založenou na schopnosti spolupráce a sdílení vědomostí, které nás posouvají před ostatní státy světa, tak jsme se někde po cestě zasekli na touze vnitřně peskovat jedny druhými a utápět se v neschopnosti najít společný cíl. Ten jsme vyměnili za cíl velkých v touze porobit malé. Paradoxem je, že tuto cestu akumulace moci nakonec nevydržel ani jeden z velkých, protože se mezi sebou nedokázali dohodnout ani ti, co byli u kormidla. Brexit je příkladem toho, jak prvotní ekonomické cíle mohou zkrachovat na vnitřních rozbrojích položených na aktivitách, které s ekonomikou vůbec nesouvisejí.
Mnozí dodnes nerozumí tomu proč se Británie odtrhla od EU. Mám za to, že to nebyla ekonomika, ale především ztráta identity, kterou nedokázala EU akceptovat. Bylo to zasahování do národních zájmů Británie a do jejich vnitřních problémů a jejich řešení. Byla to touha jednotně řídit věci, které se prostě vyznačují národními rozdíly a v každé zemi jsou jinak přijímány a jinak vyhodnocovány.
Vzpomeňme si na český RUM a na neschopnost jakýchsi úředníčků v Bruselu pochopit jeho národní hodnotu bez ohledu na to z čeho je vyráběn. U pomazánkového másla stejný přístup. Bez ohledu na to, že chápu problém s tím, že na „západě“ je RUM ze třtiny, tak u nás to je prostě jinak. Kvůli negramotným občanům v EU, kteří nejsou schopni přečíst etiketu na flašce nebo na krabičce s máslem jsme byli donuceni přijít o kus identity v zájmu celku. Pro celek to znamená ztrátu pestrosti, ostražitosti a spotřebitelské odpovědnosti. Pro nás jde o změnu návyků, úbytek trhu a jeho přenechání hráčům z EU a nakonec naši jednobarevnou stádovitost.
V tomto přístupu spatřuji vlastně i největší problém dnešních měsíců a dní. Ta zvůle EU řídit naše společenství nad rámec společenské smlouvy a pomocí orgánů, které se snaží nadřadit orgánům národním. Popřít schopnost států činit svéprávná rozhodnutí a budovat si jimi své místo na slunci v konkurenci ostatních států.
Dnes jsme naprosto tvrdě konfrontováni s dopadem naší neschopnosti vyskočit z rozjetého vlaku přebírání pravomocí, který směřuje úplně jiným směrem než bychom si mohli přát.
Není naší povinností v tomto vlaku jet a nutno říci, že je sice vlak plný, ale ten kdo ho řídí se na vůbec neptá kam chce kdo jet, a když se ptá, tak u toho stejně oznámí, že koleje jsou již dávno položené.
Naše vůle, stejně jako vůle celé střední a východní Evropy, přestala hrát v rozhodování EU vliv. Nejde o to, že si za to možná můžeme sami, a že jsme možná byli dlouhou dobu rádi za rozhodování o nás někým jiným. Ze začátku se jeho zkušenosti a dobré úmysly zdály jako požehnáním, ale dobro se nakonec změnilo v převzetí moci a upozadění toho, co dnes potřebujme dělat, a co potřebujeme prosazovat.
Mocní a silní nám zdánlivě pomohli transformovat ekonomiky a uchránili nás tvrdých ekonomických šoků spojených s nezaměstnaností a sociální bídou. Výměnou za to nás zaplavili investicemi a dokázali do posledního puntíku vytěžit naši vzdělanou, šikovnou a spolehlivou pracovní sílu. Počáteční investice se jim vrátili dvacetkrát a pro nás to mimo stability znamenalo ztrátu schopností, suverenity, dovedností a také třeba půdy, kterou jsme osadili montovnami, abychom mohli dovážet zemědělské produkty přes půl EU.
Osobně si myslím, že šlo o jasný plán korporací, jak vytěžit východní Evropu s tím, že to bude výměnou za pokrok spojený s obnovou východních zemí. Přeci jenom je nutno přiznat, že obnova východního bloku proběhla z velké části z peněz EU, které byly generovány z daní právě těch korporací, které tuto část EU ekonomicky těžily. Potud by to asi nebyl špatný obchod. Bohužel výsledkem byly vlády těchto zemí, které nebyly schopné se silně infiltrovat do unijních struktur a etablovat se na řídících místech zajištujících část vlivu na rozhodování o směřování EU.
Tím vším se vracíme na začátek. Jsme na rozcestí. Máme pracovně vytěženou zemi, jejíž průmysl začíná zaostávat a jehož touha po vytváření zisku nás žene do nutnosti integrovat statisíce zahraničních dělníků. Na druhou stranu máme průmysl, který je založen na výrobě skoro jediného produktu, který se teď EU rozhodla masivně omezit. Naše možnost ovlivnit běh věcí je snížena na minimum neschopností ovlivňovat rozhodnutí a zároveň jsme natvrdo konfrontováni s dopady těchto rozhodnutí.
Trpíme jakousi neochotou řídit vlastní běh věcí a převzít odpovědnost. Nevstoupili jsme do EU, aby nám někdo zakazoval vyrábět RUM či stavět jaderné elektrárny. Nevstoupili jsme do EU, aby nám někdo nařizoval odkud budeme kupovat plyn či kolik budeme těžit uhlí. Nevstoupili jsme do EU, aby nám někdo říkal kolik máme přijmout ekonomických migrantů, abychom zajistili chod továren, které nám nepatří.
Naše ideály a potřeby byly jiné. EU nic nedlužíme, protože všechno, co nám dala si její „západní“ korporát několikanásobně vzal zpět. Chtěli jsme se pomocí EU dostat do pozice konkurenceschopné země, která umí naplno využít své schopnosti a dokáže se zlepšovat v porovnání s ostatními. Částečně se to podařilo, ale jakmile moc v EU převzali teoretici a aktivisté začal nám zcela brutálně ujíždět vlak. Naše země se začíná stávat obětí zájmů někoho jiného. Není potřeba to na někoho jiného svádět, protože ten to dělá ze zištných důvodů a dělali bychom to i my, pokud bychom ty možnosti měli. Nemáme. Už se jenom vezeme.
V principu jsem ani dnes nezanevřel na EU, která je složena z nezávislých států, které byly schopné se spojit v zájmu ekonomické síly a zvýšení své konkurenceschopnosti. Dodnes věřím, že i soutěžení mezi státy uvnitř EU nám může přinést výhody navenek. Vnitřní bezbariérový trh je něco, co nás mohlo velmi posílit, pokud bychom to nepokroutili dotacemi, výhodami a regulacemi. Výsledek dnes už každý cítí a zná. Blíží se studená zima a zamrzlá důvěra v to, že naše země dosáhne někdy v budoucnu na schopnost se vyrovnat těm velkým a silným, kterým jsme bez mrknutí oka předali vládu nad sami sebou.
Ještě stále věřím v myšlenku EU, ale založenou na totální reformě přístupu k národním věcem jednotlivých států. Naše identita stojí nad unijní stejnojakostí. Vzájemně si můžeme v EU pomáhat, ale zároveň si musíme v mnoha věcech konkurovat. Výkon našeho hospodářství nesmí být vymazáván společnou měnou, dokud se výkony nevyrovnají nebo dokud společná měna nepřinese společný prospěch pro obě strany. Naše energetická budoucnost nesmí být diktována jinými, ale musí být dohodou států včetně schopnosti jiných přijmout po zvážení naše specifika. Naše výrobní kapacity nesmí být řízeny z jiných zemí a nesmí být potlačena naše potřeba energetické, potravinové a pracovní soběstačnosti. Nesmí nám být pomáháno za cenu vyžadování souhlasu s tím, co je pro nás nepřekročitelné nebo nevýhodné. Svébytnost ČR není zboží, ale postoj.
Nechci, abychom se v EU vydali cestou Maďarska a Polska, ale jsem přesvědčen, že jejich postoje definují nespokojenost střední části EU, která se nakonec přesune i dále na východ. Nemáme stejné problémy ani náhled na jejich řešení jako Maďarsko a Polsko, ale přiznejme si, že problémy máme, a že v tom nejsme sami. Prostě ta unifikace v současné podobě není akceptovatelná pro různé státy z různých důvodů. Řešením je změna postoje EU. A nebo, a to by bylo nejlepším řešením, se vrátit k elementárním základům vzniku EU. Měly by jít o spolupráci a rozvoj. Vše ostatní je národním zájmem s nutností tyto zájmy ladit a prosazovat se svými sousedy.
Volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. A já dodávám myšlenek, národních specifik a zájmů jednotlivých národů, které směřují k jejich vyšší konkurenceschopnosti jak uvnitř, tak navenek EU. Otázkou zůstává zda-li by EU neprospěl návrat před Lisabonskou smlouvu.